Sousedská (ne)láska

Je neděle večer, já sedím u notebooku a přemýšlím, co bych pro vás dala dohromady.

Kuba vedle kouká na televizi - nejradši bych ji zrušila.

O patro výš právě docvičila naše ohleduplná sousedka a teď skypuje s někým tak nahlas, že ji ani Nirvana nepřetluče.

A tak mě napadá - umíte někdo rusky (ukrajinsky)? Nějak tak sousedka vyřvává, tak že bych jí třeba v rodné řeči něco odpověděla… PS: slušná slova mě nezajímají!

Takový normální začátek roku. Je vlastně jedno co je za rok, měsíc, den… Tohle je u nás poslední dobou celkem běžný jev. Teda aspoň ta pipka nad náma. Nevýhoda života v paneláku. A to jsem si kdysi myslela, že je jedno kde člověk žije.

Omyl. A dost velký.

Občas si říkám, že i když jsem běžně celkem mírumilovný člověk a mouše bych neublížila (pavouky nepočítám, ty zásadně vraždím), na naše sousedy bych dokázala být víc než jen nepříjemná. Máte to tak někdy taky? Řekněte prosím že jo, jinak mi šlehne už jen z toho pomyšlení, že jsem jediná takový šílenec.

Jasně, jestli máte sousedy nejblíž kilák od sebe, věřím tomu že se s nimi dají pěstovat velmi blízké a přátelské vztahy, ale jestli nad vámi někdo každý den běhá, s něčím mlátí, řve a nepřejte si vědět co dalšího (jo, je slyšet fakt VŠECHNO) asi není možné být s ním kámoš. Nebo jo?

U nás by asi byla problémem i jazyková bariéra - bydlím v Praze a ještě pořád předpokládám, že se tu všude mluví česky. Teda asi až na půlku sousedů v našem baráku. Tady převažuje ruština a její odnože… Což je taky fajn. Ne že bych byla nějak zaujatá, nebo tak něco, ale když by ječeli česky je velká šance, že když nahoru v odpověď zakřičím "drž hubu" možná se i setkám s tím, že poslechne… Ale takhle? Jsem nahraná..

Jo, mluvím občas sprostě, nadávám a nestydím se za to. Je to jeden z ventilů jak si ulevit, když neposedný soused nerozumí vaší řeči

Existuje nějaká společná řeč pro všechny nájemníky v našem domě?

Pochybuju.

A tak pokud ji někdo znáte, prosím o co nejrychlejší sdělení.

ZN.: Fakt to spěchá!

PS: ještě pračka nad náma ždímá… Pomoooc!

Sluncem zalitá obydlí... Nad kterými se stahují mračna..

Přečteno 2015 rekapitulace

Vyvěste vlajky, je tu rekapitulace přečtených knih za rok 2015!

 

Původní plán byl přečíst za 365 dní, 12 měsíců, 1 rok - jak chcete - 50 knih. Což vlastně není moc. Tak se pojďte společně se mnou podívat na to, jak se mi to (ne)povedlo.

Co se týká počtu přečtených knih v roce 2015, bylo jich celkem 40. Takže o 10 méně, než byl plán.

Horší počet než v roce 2014.

Vadí to někomu?

Mně ne ;o). Teda trochu jo, když uvážím, že času bylo dost. Knih co chci přečíst bylo a stále je snad ještě víc. I tak jsem ale spokojená. Je to hlavně proto, že všechny přečtené knihy mě víceméně zaujaly, líbily se mi a z každé jsem si něco odnesla. Čtení by podle mého názoru nemělo být o kvantitě, ale o kvalitě. A letos bych řekla, že kvalita byla celkem vysoká. Jasně, nepřečetla jsem žádné převratné dílo žádného nynějšího ani historicky známého autora, žádnou knihu jsem nerozebrala do poslední tečky jako nějaký kritik… Ale to bych ani nechtěla.

Jsem ráda, že se mi podařilo dát dohromady každý měsíc lehké popisky a mé pocity i pro vás a že (možná) někoho z vás aspoň jedna kniha zaujala. A pokud ne, vlastně ani nevadí. Já mám v podobě publikovaných článků takový malý čtenářský deník i pro sebe a už to je fajn :o).

Podívala jsem se na přečtené knihy i trochu z pohledu čísel a mám pro vás malé upřesnění:

• Celkem přečtených knih: 40

• Nejčastěji čtený autor:

1. místo: Stephen King - celkem 6 knih

2. - 3. místo: Lars Kepler a Peter Mayle - celkem 3 knihy od každého

4. místo: Mario Puzo - celkem 2 knihy 

• Kniha s nejvyšším počtem stránek: Stephen King - Čtyři roční doby - 533 stran

• Kniha s nejnižším počtem stránek: David Spence - Rembrandt - 31 stran

• Nejlepší kniha: Jednu fakt nedám! Ale určitě Kmotr, Čtyři roční doby, Dobrý ročník, Paganiniho smlouva,…

• Nejhorší kniha: Oči dokořán. Tuším že poslední díl šílené trilogie ála 50 odstínů a to vám byla taková blbina… Škoda mluvit.

Až při sepisování článku a porovnávání blogu s mojí databází na cbdb.cz jsem zjistila, že mi počty trochu nesedí a že jsem vám na blog zapomněla přidat knihu od Larse Keplera - Svědkyně ohně. Je to čtvrtý díl série, stejně jako všechny ostatní je skvělý a já nechápu, jak se mi to mohlo stát. Takže se omluvuju a slibuju, že už se to nebude nikdy opakovat!

Pro příští rok hodlám se sérií "Přečteno" pokračovat a komu se to nelíbí, ať si ehm ehm políbí ;o)

Takže pac a pusu u přečtených knih za leden 2016!

PS: taky si dělát takovýhle (podobný, úplně jiný,...) přehled? Zajímá mě to, pro mě je to od školních dob letos "poprvé" ;o)

Přečteno: listopad + prosinec 2015

První článek roku 2016!

A jdeme rovnou na to!

 Co se týká přečtených knih, moc tu toho dnes nečekejte. Čím víc se blížily Vánoce a konec roku, tím míň času bohužel bylo na čtení. Jednu dobu nebyla ani nálada (a to je u mě co říct!). Rozhodla jsem se proto přečtené knihy za listopad a prosinec 2015 sloučit do jednoho novoročního článku. Jsou pouze tři a samotnou mě mrzí, že jsem nebyla schopná zvládnout jich víc. Je tu ale nový rok a s ním nové možnosti. Jak se říká. Takže v lednu jich bude víc! A nebo míň? Uvidíme ;o). Jdem na to, ať nezdržuju ;o)

Antje Babendererde - Mrazivá noc

 

Anotace:

Proč musel indiánský mladík Daniel Blueboy zemřít na následky podchlazení? Ani po mnoha letech nevěří jeho bratr Robert, že šlo tehdy o tragickou nehodu. Ne zcela nezištně je soukromý detektiv Adam Cameron ochoten případ Blueboye ještě jednou otevřít. Při vyšetřování však narazí na špatně naladěné policisty, krátkozraké patology a ledovou stěnu mlčení. Náhle zjistí, že je i on sám ve velkém nebezpečí, neboť rozehrál příliš riskantní hru. Na to, aby vycouval, je ale už příliš pozdě…

Co na to já:

Hodně dobré! Knížka se mi četla skvěle, téměř jsem nebyla schopná ji odložit. Zaujalo mě indiánské téma, je to asi první kniha v životě, kterou jsem na tohle téma četla a určitě se podívám po další. Žánrem detektivka, což asi moc nepřekvapí, mám je prostě ráda. Skvěle postavený příběh, do kterého se začtete ani nevíte jak. Nejvíc mě ale dostalo, že by měla být napsaná podle skutečné události. A jestli se něco takového ještě stále děje… Držím všem původním obyvatelům aspoň palec!

Allie Larkin - Zůstaň

Anotace:

Savannah „Van“ Leonová má dva nejlepší kamarády – Petera a Janie. Van Petera miluje od první chvíle, kdy ho na univerzitě potkala, a Peter zase miluje Janie. Od té doby, co jí poprvé spatřil. Když se tedy Janie za Petera provdá, může Van udělat jen jediné – opít se a pořídit si roztomilé a nemotorné štěně! Držíc se zuby nehty konce vodítka je Van malým gigantem tažena do života, kde staré pořádky rázem neplatí. Neodolatelně zábavná prvotina mladé americké autorky o tom, jaké to je převrátit si po pár skleničkách život naruby.

Co na to já:

Zábavné, oddechové a tak trochu romantické čtení. Báječná kniha na odreagování a na dny, kdy moc nechcete o ničem přemýšlet. Vyprávění krásně utíká a vy se u něj budete chvilku smát, chvilku kroutit hlavou a pak už jen potutelně usmívat jako blázen ;o). Nebo aspoň já jsem to tak měla :o). Nechybí malá zápletka (protože ani v životě není nic jen tak) a bláznivé příhody s nově pořízeným mazlíčkem. Milá knížka od začátku až do konce.

Fausto Brizzi - 100 dní štěstí

Anotace:

„Nejztracenější ze všech dní je ten, v němž jsme se nezasmáli.“ Nicolas de Chamfort.

Hořce úsměvný román o lásce, chlapském přátelství, slunné Itálii a skvělé italské kuchyni. Budete plakat a budete se smát, jako byste sledovali skvělý film! Nemám žádnou zásluhu, pro kterou bych byl oficiálně vzpomínán. Abych ospravedlnil tu mramorovou desku. Desku, kolem které někdo projde a řekne: „Mrkni mi do Wikipedie, kdo byl tendleten Battistini!“ Nicméně mám ženu a dvě děti, které miluju, úžasné přátele, mužstvo kluků, kteří by za mě dali život. Dělal jsem chyby, další ještě udělám, ale taky jsem se zapojil. Taky jsem tu byl. Možná v koutku, nebyl jsem oslavenec, ale byl jsem tu. Jediné, čeho lituju, je, že jsem musel zjistit, že umírám, abych začal žít.

Co na to já:

Tohle bylo vážně něco. V knihovně mě knížka zaujala svým názvem - 100 dní štěstí - to zní neuvěřitelně optimisticky. A to bylo něco, co jsem zrovna moc potřebovala! I podle obalu.. Krásná prosluněná Itálie… To bude pohoda! Říkala jsem si. Doma jsem se dostala k tomu, abych si přečetla, o čem vlastně knížka je. A málem to se mnou seklo! Kniha vypráví o posledních 100 dnech v životě hlavního vypravěče Lucia Battistiniho, který zjistí, že má rakovinu. No nebylo to zrovna něco, co bych potřebovala číst. I tak jsem se ale začetla a kniha mě nakonec o své úsměvnosti a vtipnosti přesvědčila. Neříkám, že je vtipná celou dobu (vzhledem k tématu), hodně asi záleží i na úhlu pohledu, ale mě se ve výsledku líbila moc. Donutí vás k zamyšlení. A pokud na vás udělá takový dojem jako na mě, budete i plakat. Což se mi běžně nestává. Těch 100 dní se myslím Luciovi nakonec povedlo. Po přečtení musím dát za pravdu citátu v úvodu: „Nejztracenější ze všech dní je ten, v němž jsme se nezasmáli.“

Pro dnešek je to celé, mám pro vás ještě připravený celkový přehled přečtených knih za uplynulý rok, ale to zas příště ;o). A do té doby:

Pac a pusu D*